Jak prejet brod

Mam pro Vas jedno vanocni prani, jsou tam stromky, je tam snih v tekute podobe a je to adrenalin. Ze je Zeland zeme adrenalinu, je z toho videa poznat. Hezke Vanoce.

Po ovci stezce

Vstavame casne rano, abychom stihli vychod slunce nad jezerem, spesne snidame tousty, burakovou pastu, zazvorove pivo Bundaberg; na Hardie Boys sice nema, ale budiz; a cerny caj. Nase vcasnost prinesla kyzeny vysledek a uz v 11 vyrazime na trek. Zkousime se posunout pesky po silnici sestce blize ke kopcum. Bohuzel nas zastavile mrtva vacice (nebyla Vesela) a rekla, at se vratime a dame se spis na druhou stranu jezera, ze je tam hezci vyhled. Nelenime, startujeme motorove vozidlo a vydavame se na vychodni stranu jezera po Cemetery Road. Zahy konci asfaltka a zacina sotolina, konecne trochu vzruseni, ktere umocnuje drncici varic na zadi. Prejizdime dreveny most a pokracujeme podle pobrezi. Obcas je videt znacka, upozornujici na zaplavy a fordy. Ford ovsem neni jen auto, nybrz i brod (a brodaci vedi sve). Ze setkani s bystrinou neni zadna sranda jsme poznali hned pri prvnim prejezdu, kde jsme uvizli a uspesne se zahrabali do smesi vody, bahna a kameni. Nepomohly ani klacky pod kola; je to jako hazet klacky pod nohy; ani zabky na nohou pri tlaceni a zatezovani stridave leve a prave strany. Za ctvrt hodiny prijizdi mas vytahuje bodry vesnican s jeho boys a off-roadem. Nazpet pry musime sami, protoze maji napilno, ale vraceji se zitra, kdyby byl problem a to je optimisticka vyhlidka. Jedeme tedy dal, dal asi 200 metru, tam je o dost vetsi brod, ktery uz neni pro nas. Otocka, jedeme k nasemu oblibenemu brodu, rozjizdim auto na 30 km za hodinu, udrzuji rychlost a stopu, voda strika, sterace, vyskok, hlava na strope, dopad, lehke zaboreni prednim taznym hakem a jedem dal. Krasny skok, 9 bodu z 10. Auto drzi, parkujeme ho opodal a konecne vyrazime. Krasnych dvanact hodin, den jak stvoreny na prochazku, slunce nad hlavou, 30 stupnu ve stinu.
Stoupame korytem reky, prelezame ostnate draty (pak ze je zapad svobodny) s ovcemi, obcas stoupneme do koblizky, ale jinak to jde. V zakladnim tabore stavime bobri hraz z kameni, aby nam bozi byli nakloneni. Funguje to, vyslyseli nas! Hned nachazime ovsci stezku, je rovna a jde na vec sturmem, rozumejte temer kolmo. Jak jsme zjistili, ovce nerady traverzuji, zato rady vytvareji schodum podobnou stezku, coz nam usnadnovalo vystup.
Ach slunce, slunce, pali! Nachazime pramen; asi Fuente Ovejuna; a napajime sva vyschla volatka. Mata ve vode uz nestimuluje, alespon se ji polevam.
Abych to zkratil, dostali jsme se stastne nahoru, pojedlim popili, pokochali, pofotili, potili se z predchazejiciho vystupu, a mozna by se tam dalo dalo i dalsi veci na po...Cesta dolu probihala podobne, podel ovcich plotu, po ovcich stezkach plnych trni a bobku.
Treku zdar!

Tri sestry

Den treti jsme se odpichli za oslniveho usvitu nad jezerem. Nos uz mi z opaleni slezl skoro cely, tak mazu, opravdu to tady pali. Vyrazili jsme po osmicce do Queenstown. Jenze pruvodce nam pripravil zastavku v Puzzling World ve Wanaka. Nejvic jsem se nasmal v naklonene mistnosti, kde clovek ztratil iluze o rovne zemi a uveril vode, tekouci do kopce, micku jedoucimu vzhuru a houpacce nakrivo. Ovsem zive tvare Churchilla, matky Terezy (zdravim a vzpominam) nebo Alberta (nikoliv Zloskeho) Einsteina staly za to. Kdyz uz jsme byli u jezer (pamatujete na tyrkys?) odbocili jsme k Lake Hawea.
Mel jsem stale problem s vyslovnosti jeho jmena, presmyknul a obmenil jsem ho na Wahau, coz prisuzuji palicimu slunci. Dalo si zalezet a smazilo nas jak vajicka v omelete. To nas primelo smocit si nohy, jak slecinky a jen po kotniky, protoze voda melo dost malo stupnu na koupani, coz mi paradoxne nevadilo pri ranni koupeli v Lake Ohau. Zitra se vydame do Queenstown nebo tu jeste zustaneme a vyrazime na trek.
P.S.:Zkusili jsme Riesling a neni to ono. A fota tadyhle.

Druha strana

Rano jsme zanechali opilce predesle noci spici, vyskrli cas a vyrazili pro auto. Taxik, ktery mel dorazit, nedorazil a tak jsme si stopli jednoho ze stojicich taxikaru. Ten s nami objizdel bloky, koukal tak dlouhu do prirucky pro taxikare, az se konecne nasel a dovezl nas misto. Dostali jsme automat minivan Nissan a trada! Cestu trochu kazi dest, udajne jediny po deletrvajicim suchu, coz dokladaji vyprahle pastviny s ovcemi, lamami, jeleny, kravami a konmi; viz zvirat bych tu ani necekal. Jeste jidlo musime nakoupit a tak se prvni zastavkou stava thajsky supermarket. Mel sice exotickou nabidku, ale nudlovych polevek tam bylo az moc. Dalsi nakup dopadl o poznani lepe, byl i chleba, plechovky, ovoce a podobne. To uz jsme meli za sebou Ashburton a mirili z puvodniho jihu na zapad, do hor. Krajina uz nebyla nudne placata, zacaly se objevovat kopecky a spousta lupin kolem cesty. Vase lupiny, damy a panove! Dennis Moore a Monty Pythoni by meli urcite radost.
Ovsem mimo lupin to byly hlavne jezera, tyrkysove modra jezera. Hned nam padly do oka hor(s)ke lazne, kde jsme si polezeli, jak se rika "zrelaxovali". Vitejte u jezera Tekapo, hned za nim Pukaki (neplest s Bukkake) a to uz mate jen kousek od Twizel. A kdyz se date dal po silnici na jih, tak se da dojet az k rece mezi jezery (ano, stale stejne modra, jako predchozi) Ohau a Benmore. Tam nekde bylo nase auto zaparkovano a prestaveno na ubytovnu, popijel se Sauvignon Monkey Bay 2007, mimochodem s krasnymi ovocnymi chutemi kiwi (jak jinak) a citrusovych plodu.
Fota tady.

Na ceste

Den prvni zacal preletem z Wellington, kde jsem se aklimatizoval (hlavne z jet-lagu), do Christchurch. Spali jsme v backpackers ubytovne Base. Pokoj byl pro osm lidi, z nichz 6 prislo dlouho po pulnoci a rozsvitilo nam na dobre spani, coz nam vubec nevadilo, jelikoz na plechovou strechu dopadaly destove kapky s nemalopu kadenci a vytvarely opravdu pravidelny rytmus pro dobry spanek. Christchurch je neobycejne placate mesto, stejne tak jeho okoli. Kolinske rovinky by byly rady takhle placate. Pres tyto nevysoke vyhlidky vsak jeho poloha staci na to, aby se jim svazovala reka Avon, skytajici prilezitosti k romantickym vyletum na pramicich s veslujicim kapitanem.
Brnaci by zase meli radost z historickych salin, ve kterych je i restaurace. To by se meli, projizdet se takhle po namesti Svobody.
Vanocni oslavy plnily bary, maori peli na ulici, lipy odkvetly a rozbitych svetel svit plnil ulice; kam se hrabe Macha. Zasli jsme do indicke restaurace, dali si kazde to svoje a zapili Chardonnay z Marlborough (shodli jsme se na sedmi bodech z deseti, ujde ne?).
Fotodokumentace je zde.